divadlo

Jasně se ví, že improvizace kultivuje několik dovedností. Mezi zásadní řadím komunikaci, tvořivost, práci v týmu, riskovat nebo být flexibilní. Podobně jak Robert Kulhan – profesor z Duke University’s Fuqua School of Business  - si myslím, že improvizace není o komedii. Improvizace je hlavně o reakcích. O tom být absolutně soustředěný na to, co se děje tady a teď.

„Ano a“ je jeden ze základních principů improvizace. K tomu, abychom vytvořili na scéně dobrou improvizaci, musíme tento princip skvěle zvládat. Představte si tu chvíli, kdy stojíte zády ke svému kolegovi a čekáte na ten okamžik, kdy rozhodčí nebo konferenciér řekne: „3,2, 1, hra!“ Víte jen téma, které vám zadali diváci. Taky víte, že hrajete nějakou kategorii a víte, že na vás kouká sto nebo víc lidí. Tedy stojíte zády ke svému partnerovi a čekáte. Potí se vám dlaně. Srdce bije jako šílený. Nemáte nic. Jen pár vteřin na to, abyste vymysleli něco. Cokoliv.  Fajn. Máte nápad. Skvělej nápad. Budete kosmonautem. Otočíte se a váš herecký partner řekne: „Johne, projedeš se se mnou na koni?“ V hlavě to valí. Jak jako na koni? Vždyť já jsem kosmonaut…Teď přichází dvě možnosti. Buďto nápad odmítnete: Ne, já jsem kosmonaut. A tím scéna padá. Nebo nápad přijmete a řeknete. „Ano.“ Přidáte „a“ mohli bychom se cestou stavit k Mary Lou. Společně tvoříte. Je trochu obtížné se vzdát svého skvělého nápadu, když stál tolik sil. Chce to jen trochu tréninku a dokonce se váš nápad dá do improvizace zahrnout později.

V jednom z TEDx videí, které se jmenuje Cesta improvizace, Dave Morris představuje improvizační principy. „Ano a…“ princip ukazuje od 5:20. V podstatě naučí diváky, aby mu odpovídali ano. A pak pokračuje: „Chcete slyšet příběh?“ „Ano.“  A nádherný příběh se začne rozvíjet. Skutečně to stojí za vidění. Ve druhém sledu Dave poprosí diváky, aby na každou jeho otázku řekli ne. „Chcete slyšet příběh?“ „Neeee.“ „Ok, tak ne. To je v pohodě.“ Z toho potenciálu, který zde byl, se nestalo vůbec nic. Mohlo za to jediné slovo: ne.

„Ano a…“ princip je tedy velice dobře použitelný v komunikaci. Svého partnera posloucháme, dáváme mu to najevo tím, že jeho slova přijímáme souhlasným ano a jeho myšlenky a nápady ještě rozvíjíme. Zkuste si představit komunikaci s někým, kdo vás odmítá nebo s někým, kdo vás naopak přijímá. S kým se budete bavit radši? S kým tedy budete radši spolupracovat a vymýšlet nové věci? 

Při čtení knihy Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, jsem pochopil, že „ano a“ princip může jít ještě mnohem dál, než jsem do této doby doufal. Aldort je dětská terapeutka. Zde mimo jiné upozorňuje na to, jak moc je důležité, aby vztah mezi rodiči a dětmi byl plný respektu, důvěry a bezpečí. Zdá se, že není zas tak jednoduché toho dosáhnout, protože občas ve vztahu k dětem reagujeme v afektu nebo neumíme zvolit ta správná slova. A tak místo, aby děti rostly ve svobodné, sebevědomé a láskyplné lidi, potkávám dospělé, které se bojí vyjádřit. Mají tedy strach a nejsou sami v sobě svobodní.  Naomi píše, abychom respektovali dětská rozhodnutí. Myslím, že bychom se měli naučit respektovat i rozhodnutí dospělých (pokud pro nás nejsou nebezpečná), přestože s nimi nejsme třeba úplně v souladu. A respektovat i svá rozhodnutí, svoji jinakost. Zdá se, že princip „ano a“ nám v tom může hodně pomoc. Pomoc v pochopení záměru.

Noemi Aldort ve své knize píše: Respektujte dětská rozhodnutí a jejich volby, pokud jsou bezpečná. Pokud oponujete tomu, co si dítě vybralo, neberete v úvahu jeho rozhodnutí nebo vnucujete své, bude mít pochybnosti a nejistotu o sobě. Namísto toho začínejte slůvkem „ano“, a to vás pak „nutí“ nalézt podporující odpověď. „Ano, chceš trhat knihy. Tak tady máš pár časopisů, ty můžeš roztrhat.“ Nebo „ Jasně, rád/a si hraješ s igelitovou taškou na hlavě. Tak tady máš papírovou. Je bezpečná a navíc si můžeš vystříhnout dírky pro oči, abys viděl/a.“ Dokonce, i když není možné, aby dítě dělalo, co chce, řekněte „ano“ jeho záměru. „Ano, vidím, jak tě baví zlobit sestřičku. A řekneš mi proč?“

Ne jako „ano a“ princip. Viděli jste Yes Mana? Hodně jsem nad tím filmem přemýšlel. V první části Jim Carrey na všechny nabídky odpovídá ne. Pak se mu stane taková zvláštní věc, že dostane leták od svého bývalého spolužáka a postupně přijímá výzvu na všechno odpovídat ano. Absolutně na všechno. Jeho život se dramticky mění. Zkouší, co nikdy nezkusil. Zamiluje se. A to ho postupně přivede zpátky ke slovu ne. Jedna zásadní věc je ale jinak. Jim Carrey si vybírá ano nebo ne tak, aby vždy říkal svému životu ano. To je to, o co jde. Tady je základ „ano a“ principu. Říkat svému životu ano. A pokud možno říkat i ano životu lidem kolem sebe.

Autor: Tomáš Jireček aka Sir

Hodně lidí se nás tak poslední 2 roky ptá, jestli děláme improvizační kurzy i pro děti. A tak nám to nedalo. Navíc se letos konečně našlo i lektorské nadšení pro tuhle práci a proto pořádáme dva jednorázové kurzy pro děti. Podtitul kurzu je Umím se vyjádřit. Jedná se o pilotní projekt, kdy budeme zkoušet, co děti baví a zároveň je rozvíjí.

Kdy můžete přihlásit své ratolesti?

Kurz je vhodný pro děti školou povinné. Nebráníme i výjimkám. Přeci jen, je to pilotní projekt 😉

Za 300 Kč zažijí děti dvě hodiny plné kreativity, radosti z tvorby a dostanou prostor se vyjádřit.

Do budoucna plánujeme půlroční kroužek, který vypíšeme od září 2023.

Přihlášky na kurzy

Narazil jsem na studii, která pro mě moc hezky popisuje různé úrovně improvizace ve firmách. Svým neumělým způsobem jsem článek přeložil. Moc děkuju, že Pier Vittorio Mannucci, Davide C. Orazi a Kristine de Valck si dali tu práci a sbírali data, aby z toho vznikl tento článek v originálu. Pokud je pro vás angličtina těžká jako pro mě, zkuste, jestli se mi to aspoň trochu srozumitelně povedlo přeložit. Bůh žehnej Google Translatoru. 

Shrnutí

Tváří v tvář rychlé transformaci a rostoucí nejistotě se schopnost improvizovat stala důležitější než kdy dříve. Ale co je zapotřebí k rozvoji improvizačních dovedností? Autoři se podívali na několik her LARP (Live-Action Role Playing games, ve kterých hráči fungují jako postavy a reagují v reálném čase na různé skriptované i neskriptované události), aby získali přehled o mechanice improvizace. Na základě více než dvouletého pozorování a rozhovorů identifikovali tři odlišné typy improvizace, které hráči obecně postupně rozvíjeli: imitativní, reaktivní a generativní improvizace. Zjistili, že konkurenceschopnější hráči rychleji rozvíjeli reaktivní improvizaci, ale často se snažili postoupit do generativní podoby. Naopak zjistili, že více spolupracujících hráčů se zpočátku vyvíjelo pomaleji, ale jejich vyšší úroveň sociální podpory a vzájemné důvěry s ostatními hráči jim nakonec umožnila dosáhnout skutečné generativní improvizace. Autoři dále navrhují tři cesty pro organizace, které chtějí posílit improvizační dovednosti svých manažerů a zaměstnanců: budování povědomí, vyváženost konkurence a spolupráce a podpora silných sociálních struktur.

------------------

Jak řešíte krizi? Co děláte, když náhlá změna naruší rutiny? Abyste mohli v dobách nejistoty prosperovat, potřebujete manažery a zaměstnance, kteří dokáží přemýšlet a jednat rychle - bez příručky s pokyny. To znamená, že potřebujete zkušené improvizátory.

Improvizace se může jevit jako neslučitelná s dobře definovanými procesy, kterými se řídí většina vyspělých obchodních postupů. Náborové týmy často nekontrolují improvizační dovednosti a většina tréninkových programů pro zaměstnance se zaměřuje spíše na rozvoj vůdčích nebo technických dovedností než na pomoc zaměstnancům, aby se stali lepšími improvizátory. Avšak improvizace je ve skutečnosti klíčem k agilitě organizace. Manažeři a zaměstnanci, kteří jsou schopní improvizátoři, povedou své společnosti prostřednictvím krizí a změn paradigmatu, od technologických průlomů a měnících se obchodních předpisů až po ekologické katastrofy a nesčetné výzvy spojené s pandemií Covid-19.

Rozvoj improvizačních dovedností samozřejmě není jednoduchá záležitost. Podle slov Joshua Funk, uměleckého ředitele prestižního improvizačního divadla a školicího střediska The Second City, „trvá roky práce, než se v improvizaci můžete uplatnit.“ Ale i když je to tvrdá práce, zdokonalit se v improvizaci není zdaleka nemožné. Náš nedávno publikovaný výzkum se snažil lépe porozumět tomu, jak může kdokoli zlepšit svou schopnost improvizovat pomocí hloubkové analýzy různých typů improvizačních dovedností, které existují, jak jsou rozvíjeny a jaké faktory mohou bránit nebo urychlit vývojový proces.

Pokus o zodpovězení těchto otázek pozorováním tradičních organizačních nastavení by byl obtížný, protože improvizace je přirozeně neplánovaná, často brání protokolu a není zvenčí viditelná v mnoha profesionálních podmínkách. Podobně by pokus o znovuvytvoření skutečné improvizace v laboratorním experimentu byl náročný, protože umělé nastavení by se pravděpodobně velmi lišilo od většiny pracovních prostředí. Proto jsme se rozhodli studovat kontext, ve kterém je improvizace běžná, vysoce pozorovatelná a docela analogická s pracovištěm: hry Live Action Role-Playing (LARP).

LARPy jsou performativní hry, kde účastníci hrají konkrétní postavy při interakci s ostatními ve fyzickém prostoru, podobně jako hosté parku Westworld v populární televizní show. V LARPech musí hráči neustále improvizovat, aby se vypořádali s neustálými změnami a překvapeními generovanými jak zápletkou, tak spontánními akcemi ostatních hráčů. Tyto hry se podobají korporátnímu světu víc, než si myslíte. LARP, který jsme zkoumali, Upír: Rekviem, se navíc zaměřil na rozhodnutí hráčů tváří v tvář neočekávaným strategickým výzvám, bojům o moc, vyjednávání o zdrojích a politickým spojenectvím - v kostce, rozhodovací procesy, které se ve skutečnosti velmi podobají typům rychlého řešení problémů, do kterého se musí manažeři a zaměstnanci zapojit každý den.

Tři typy improvizace

Na základě těchto údajů jsme nejprve identifikovali tři typy improvizačních dovedností: imitativní, reaktivní a generativní improvizace. Imitativní improvizace, kterou předvádějí nejméně zkušení hráči, spočívá v pozorování toho, co zkušenější lidé dělají, a v přizpůsobení jejich odpovědí s minimální variací. Například v jednom scénáři jsme pozorovali nového hráče, jehož postava vstoupila do klanu poprvé. Nevěděl, co dělat, podíval se na zkušenější hráče a upravil si kostým a líčení na místě tak, aby více odpovídalo jejich stylům. I když se jedná o nejjednodušší typ improvizace, je to efektivní výchozí bod, který umožňuje zapojení nováčků s omezenými zkušenostmi.

Dalším typem improvizace, který jsme pozorovali, byla reaktivní improvizace: pomocí vstupů z prostředí i od ostatních hráčů vyvinete svou vlastní originální reakci na neočekávanou situaci, aniž byste se spoléhali na akce ostatních. Například když hráči čelili nepřátelskému útoku a museli bránit pevnost, spontánně reagovali na hrozbu přesunem svých vojsk a neustálým přeorganizováním obrany, což prokázalo novou reakci jak na akce jejich spoluhráčů, tak na akce jejich nepřátel. Zjistili jsme, že tento typ improvizace byl obecně vyvinut poté, co hráči již zvládli napodobovací improvizaci, protože vyžadovalo, aby hráči stavěli na svých dosavadních zkušenostech a extrapolovali nové, originální postupy.

Nakonec nejpokročilejší formou improvizace, kterou jsme pozorovali, byla generativní improvizace. Generativní improvizace je o zkoumání do budoucnosti a proaktivním zkoušení nových věcí ve snaze předvídat a dokonce katalyzovat (spíše než reagovat na) to, co by se mohlo stát. Protože je to v zásadě spekulativní, generativní improvizace je ze své podstaty nejrizikovější - ale je také často nejúčinnější pro rozvoj skutečně jedinečných a inovativních nápadů. Příkladem tohoto typu improvizace byl okamžik, kdy se dva hráči rozhodli na místě zahájit nebezpečnou misi zaměřenou na získání mocného artefaktu, aby se v budoucnu vyhnuli potenciálním problémům, aniž by toto rozhodnutí vyvolala nějaká konkrétní vnější událost.

Důležité je, že tito dva hráči byli ve skupině respektováni a bylo jim důvěřováno. A tak je ostatní hráči podporovali a začlenili novou myšlenku do svého společného spiknutí (spíše než ignorovali nebo blokovali myšlenku). To naznačuje, že generativní improvizace vyžaduje vyšší stupeň vzájemné důvěry mezi hráči, a to jak k tomu, aby poskytl improvizátorovi sebevědomí potřebné k uskutečnění myšlenky, která nemusí fungovat. A také ke zvýšení šance, že ostatní budou k této myšlence vnímaví. Dosažení této úrovně důvěry může být náročné, ale jakmile dosáhnete určité prahové hodnoty, může to vytvořit prostor, kde lidé se silnými sociálními vazbami ve skupině najdou pro své nápady snadnější přijetí, a tak si ještě více budou věřit v navrhování nových nápadů v budoucnu.

Rozvoj improvizačních dovedností vyžaduje spolupráci i konkurenci

Jakmile jsme identifikovali tyto tři typy improvizace, mohli jsme začít zkoumat, jak se tyto různé dovednosti v průběhu času rozvíjely. Na základě našich dvou let pozorovacích údajů a údajů z rozhovorů jsme zmapovali podrobné trajektorie toho, jak každý účastník zdokonalil své improvizační schopnosti. Zjistili jsme, že rozhodujícím faktorem při určování toho, jak byly (nebo nebyly) tyto dovednosti rozvíjeny, byla míra, do jaké byl jedinec orientován na konkurenceschopnost versus na spolupráci.

Náš výzkum konkrétně naznačil, že konkurenceschopní jedinci obecně rozvíjejí reaktivní improvizaci rychleji, protože jednají s co největším počtem vstupů (do té míry, že ostatním hráčům často nic nenechají - v podstatě „kradou“ narážky, které byly navrženy tak, aby posílily oblouky příběhů jiných postav.). I když je tento přístup krátkodobě výhodný, má tendenci odcizovat ostatní hráče a brzdit dlouhodobější rozvoj generativních improvizačních dovedností. Na druhou stranu spolupracujícím jednotlivcům trvá reaktivní improvizace déle, protože často dávají přednost tomu, aby ostatní hráči mohli reagovat na nové podněty v  prostředí, místo aby okamžitě využili každou příležitost sami. Tento větší důraz na spolupráci může omezit počáteční růst, ale nakonec pomáhá těmto hráčům získat sociální propojenost a prostředí vzájemné důvěry nezbytné pro rozvoj schopnosti generativně improvizovat.

To naznačuje (možná nepřekvapivě), že existuje místo jak pro konkurenceschopnost, tak pro spolupráci - a že využití správného přístupu ve správný čas je zásadní pro pěstování improvizačních dovedností. Jednotlivci, kteří získávají nejrychleji zkušenosti z imitativní improvizace a učí se reaktivní improvizaci potřebují více konkurenceschopné prostředí. Pro získání dovedností generativní improvizace je potřeba, aby se naučili více spolupracovat. A co je nejdůležitější, bez ohledu na to, kde ve svém rozvoji těchto dovedností jste, náš výzkum ukazuje, že vždy existuje cesta ke zlepšení.

Jak lze toto vše aplikovat na pracoviště? Naše zjištění se promítají do tří klíčových možností pro manažery a zaměstnance, kteří chtějí posílit improvizační dovednosti:

1. Budujte povědomí o tom, jak se vyvíjejí různé typy improvizačních dovedností

Jako první krok je zásadní jednoduše poučit sebe a svůj tým o různých typech improvizačních dovedností a o tom, jak může důraz na soutěž nebo spolupráci ovlivnit jejich rozvoj. Větší povědomí o těchto dovednostech může informovat složení týmu, což zajistí, že nováčci budou spárováni se zkušenějšími improvizátory, od nichž se mohou začít učit napodobovací improvizační dovednosti. Může také informovat o přidělování týmů, což organizacím umožňuje identifikovat týmy nebo jednotlivce se silnými improvizačními schopnostmi a přiřadit je k projektům, které jsou nejvíce nestrukturované a nejisté.

2. Vyvažujte spolupráci a konkurenci

Náš výzkum ilustruje ještě další způsob, jakým je pro zdravou organizaci nezbytná spolupráce i konkurence. Manažeři musí toto napětí pečlivě zvládat a tlačit na své zaměstnance, aby rozvíjeli dovednosti spolupráce, aniž by omezovali konkurenční instinkty ambiciózních nováčků. Nakonec je nezbytný důraz na spolupráci, aby se podpořila generativní improvizace, ale bez silného konkurenčního úsilí se zaměstnanci mohou snažit rozvíjet dovednosti reaktivní improvizace, které budou potřebovat jako základ pro další růst.

3. Rozvíjejte sociální struktury - zejména při práci na dálku

A konečně nelze zdůraznit význam silných sociálních struktur. Aby manažeři mohli u svých zaměstnanců podporovat opravdové a generativní improvizační dovednosti, musí vytvořit psychologicky bezpečné prostředí bohatých sociálních interakcí, které vzbuzuje důvěru a spolupráci a umožňuje zaměstnancům získávat inspiraci z jemných podnětů toho druhého a společně pracovat na nových nápadech bez nadměrného strachu odmítnutí. A samozřejmě, tento druh prostředí může být náročné udržovat v nejlepších časech, ale je to ještě těžší virtuálně. Z tohoto důvodu, zejména tváří v tvář omezené osobní interakci, by manažeři měli věnovat zvláštní pozornost podpoře formálních i neformálních mechanismů budování silných sociálních vazeb mezi členy týmu.

Nyní, více než kdy jindy potřebuje každá organizace manažery a zaměstnance, kteří mohou myslet a experimentovat mimo předepsanou cestu. Vedoucí si již nemohou dovolit nechat rozvoj improvizačních dovedností na náhodě, nebo ještě hůře, předpokládat, že schopnost improvizovat je spíše vrozenou kvalitou, než dovedností naučitelnou. Místo toho musí proaktivně podporovat prostředí, které povzbuzuje všechny členy týmu k rozvoji těchto kritických dovedností, podporuje zdravou rovnováhu v oblasti spolupráce a konkurence a nabízí silné sociální struktury nezbytné pro improvizaci - ať už v kanceláři nebo na LARPu.

------------------

A já jen dodávám, že smekám před pro mě úplně novým rozdělením na improvizaci a říkám si, že tohle vlastně děláme na kurzech ve firmách. Tvoříme prostor pro to, aby lidi mohli zkoušet, jaký to je improvizovat a spolupracovat a být tady a teď, sami sebou, autentičtí a při tom tvořit a pracovat. Miluju ty okamžiky, kdy můžu být u toho.  

Autor: Tomáš Jireček aka Sir

V Paleťácích je základem to, co děláme už přes 13 let a to, co milujeme. Jmenuje se to divadelní improvizace. V kurzech improvizace si půjčujeme její principy a prvky jako je být tady a teď, umět reagovat nebo být kreativní a aplikujeme je do profesního, osobního života nebo do světa organizací. Pro firmy tvoříme teambuildingy a rozvíjíme měkké dovednosti. Nejpodstatnější je však poznávání sebe samého a osobnostní růst.

Pracujeme skrz metody, nástroje a hry, které jsou prožitkové. Každý účastník se tím pádem vždy dozví něco o sobě. Lidé, kteří navštěvují naše dlouhodobé kurzy, říkají, že se ve svém životě cítí daleko svobodnější, spokojenější a odvážnější. Tohle slyšet je pro mě vždy velkou odměnou.

Základní dovednosti, které improvizace umí rozvíjet jsou 4K dovednosti:

Čím lépe improvizátor zvládá tyto základní dovednosti, tím je lepší. Jak prosté. Jsou herci, kteří umí navíc skvěle vyprávět nebo zpívat. Stavějí a rozvíjejí přirozeně svoje talenty. A to je v principu i naše filosofie. Podporovat lidi v jejich talentech. 

Principy improvizace

Abychom se tyto dovednosti (4K) mohli učit a trénovat, je potřeba, abychom se drželi určitých principů. To jsou některé z nich:

Hra

Je něco, co dává pravidla. To je velmi důležité ze dvou důvodů. Pravidla dávají hranice, a tak tvoří i pocit bezpečí.  Zároveň tak vzniká prostor pro hraní si, experimentování, prostě zkoušení věcí jinak. A když se to nepovede, nehrozí za to žádný trest. Prostě se jen začne hrát znovu.  Je to neuvěřitelný prostor pro učení a poznání sebe samého. Tedy i prostor pro růst sebe sama.

Hrát si, Experimentovat

To dospělým lidem moc nejde. Hrát si je zakázané slovo. Trochu tabu. Přestože ve svých životech hrajeme mnoho her a bereme je někdy až moc vážně. Děti se ve hře a skrze příběh učí téměř všechno. A zdá se, že to funguje. Zatím nikdo nevymyslel nic lepšího. Když dospělým řekneme, ať zkusí experimentovat, tak si za chvíli už hrají. Jsou kreativní, zakouší se jinak a učí se. Je neuvěřitelně krásné u toho být.

Dovolit si udělat chybu

Chybami se člověk učí. Vážně. Jde ale velmi o přístup k chybě. Buď ji pěkně rychle zameteme pod koberec a děláme, že my nic, my muzikanti, nebo jsme ochotni si ji všimnout, aktivně k ní přistoupit a hledat jiné řešení. Na našich kurzech se nestane nic horšího, než že s novým poznáním začnete hru znova.

Princip Ano

To je skoro nejdůležitější princip v improvizaci. Znamená to, že vnímáte to, co se kolem vás děje a jste ochotný to přijmout. Možná nesouhlasit, ale přijmout. Když to vysvětlujeme, tak se to zdá velmi snadný, ale praxe tak snadná nebývá.

Princip Ano a

Tohle je nejdůležitější princip. Umět přečíst, co se právě děje a umět na to aktivně zareagovat tak, aby to, co se děje, se rozvíjelo. Samozřejmě, že nejde o absolutní pravidlo. Někdy je největším aktivním přístupem hlasité ne.

Naslouchat

Nejen, co je řečeno slovy, ale i jak je to řečeno celým tělem a co je asi skutečné sdělení. A na toto sdělení reagovat tak, abychom se společně mohli potkat, porozumět si a něco tvořit. Aby nešlo pouze o plkání a gagy, ale skutečný dialog.

Dopřát si čas

Nezkušený improvizátor od zkušeného se pozná svou zbrklostí. Je to trochu jako v bojovém umění. Mistr udělá jeden přesný pohyb a je to. Žák jich udělá mnoho a není to moc k užitku. Tréning dělá mistra. Další rovina v dopřání si času je v nároku na změnu sebe samého. Naše zkušenost říká, že to nějakou dobu trvá, než lidé začnou pociťovat kvalitativní změny ve svém životě. Je to prostě individuální proces.

Relaxovat a užívat si legrace

Pokud tohle není, tak to nemá cenu dělat. V podstatě v žádné životní oblasti. Nic to nepřináší, bývá to urputné a škodí to lidskému zdraví. Navíc, pokud vás učení nebaví, je to opravdu velmi neefektivní. A myslím, že času na zemi nemáme tolik, abychom dělali něco, co pro nás není smysluplné a nebaví nás to.

Tyhle věci vezmeme a aplikujeme dál. Ať už v našich kurzech pro veřejnost nebo pro firemní týmy. 

Nástroje a metody

Jak to funguje. Zkusím najít paralelu v kuchyni. Když pro někoho vaříte, tak váš host pak vidí jídlo na talíři. Vy ale víte, že je za tím spousta činností. Když jdete do divadla, je to to samé. Vidíte představení, které se ale před tím muselo obrazně řečeno, nakrájet, povařit, podusit, naložit na talíře.

Protože jsme potkali spoustu skvělých lektorů jak z České republiky, tak ze zahraničí, máme nepřeberné množství fíglů, jak dobře krájet, vařit nebo nakládat. Můžete nám v tom věřit. Jsme zkušení kuchaři aplikované improvizace.

Autor: Tomáš Jireček aka Sir

Úpravy: Andrea Moličová

Kdybyste byli superhrdinové, tak [Jes ent] mozek může být vaše superpower. Díky němu můžete ovládat dovednosti, které lidem s [Nou] mozkem jsou zapovězený. Máte [Nou] mozek? Nebo znáte někoho takového, kdo ho má? 

Přečtěte si příběh o tom, co je to [Jes ent] mozek, a jak ho dosáhnout. 

Karel

Karla možná znáte. Nejspíš takového Karla potkáváte také každý den. Je mu něco mezi 25 a 30. Jezdí do práce na kole a živí se jako IT. Má hezkou ženu a jedno děcko. Když se na Karla podíváme víc z blízka, už se bude trochu lišit od ostatních takových podobných Karlů. Tenhle Karel miluje čtení fantazy, hraní bowlingu, flatwhite a prkno. V létě longboard, v zimě snowboard. Rád nosí košile, ale nerad je žehlí. A když si s ním povídáte, můžete zaslechnout lehké sykání, které v jeho pěti letech logopedka neodstranila zcela. 

Jáchym

Karel pracuje v open space, kde každý den potkává krom asi dvaceti dalších lidí Jáchyma. Jáchym sedí na druhé straně rozhlehlé místnosti, kde si všichni vidí na stoly. Kdyby jste tam byli, tak máte dobrý přehled, jak se kdo obléká a kdo si s kým kdy a za jakým účelem povídá. Když někdo otevře svačinu, ví se to, protože je to všude cítit. Jsou cítit i jiné věci. Karel a Jáchym nejsou kamarádi, ale když se potkají ve výtahu, řeknou si: “Čau.” “Ahoj.” “Jak je?” “Ale jo, jde to.” A to stačí na to, aby spolu vyjeli z přízemí do třetího patra. Pak cinkne, otevřou se dveře a každý si jde po svých. Karel má spoustu lidí, ke kterým má v kanclu blíž, než k Jáchymovi. 

[Nou] mozek

Karel a Jáchym spolu někdy musí spolupracovat. Jejich práce si to žádá. Karel to nemá moc rád. On Jáchym totiž není moc ochotný. Kolikrát Karel zažil tu situaci, kdy spolu s Jáchymem seděli v té nejmenší zasedačce proti sobě. Každý z nich měl už prázdný hrnek od čaje a skleničku od flatwhitu. A bylo ticho. Jáchym už našel snad všechny důvody proč TO nejde udělat. Pro náš příběh je celkem jedno co nejde udělat. Jde o postoj. 

[Nou] mozek je často v amigdale. V nejstarší části mozku, která umí jen to, co všichni dobře víme. 3 U. Ustrnutí, útěk nebo útok. To se hodí v ohrožení. Jenomže, co všechno člověka může ohrožovat? Kdy se tento mozek zapíná a přebírá nadvládu nad situací? To má každý jinak. A hlavně se jedná i o domnělý strach. Jáchym to měl dost často a nevěděl o tom. Nový úkol byl pro něj ohrožení, protože ještě neměl odevzdané jiné tři. Bylo toho na něj trochu moc. Představit nápad bylo ohrožení, protože až bude mluvit, bude to trapný. Povídat si s kolegou bylo pro něj trochu ohrožení, protože si o něm kolega bude něco myslet. Jáchym takových strachů měl celou řadu. Neuvědomoval si je. S některýma uměl žít celkem dobře a s jinými mu bylo těžko. Karel o těchto věcech nevěděl. Navíc by ho to asi ani nezajímalo. A navíc. Karel svoje měl také svoje ohrožení, se kterými musel denně bojovat. 

Jáchym zmizel

Několik dní trvalo, než si Karel všiml toho, že Jáchym nechodí do práce. “Třeba je nemocný.” Pomyslel si. Týdny v Google kalendáři se střídaly.” Když si šel Karel udělat do kuchyňky kafe, tak mu hlavou projela myšlenka. “Co mu asi je?” Ale víc se tím nezabejval. Jednoho dne šel Karel se špinavým hrnkem směr dřez a u stolu, kde vždycky seděl Jáchym seděl nějakej jinej Jáchym. Nebyl to on. “Ahoj, já jsem Karel.” “Ahoj, já jsem Jakub.” odpověděl mu ten jinej Jáchym. “Nevíš, co je s tím, co tu byl před tebou, Jakube?” Zeptal se zmateně Karel. To, že ho to opravdu zajímá, ho překvapilo. Zarazilo ho i to, že se takhle divně zeptal. Jasně, že to nebude vědět. “Dali mu výpověď.” Řekl ledabyle Jakub a pokrčil rameny. 

Na horách

Šel čas a Karel na Jáchyma totál zapomněl. Měl svých starostí dost. Však to znáte. Práce, starost o rodinu, uvažování nad koupí bytu, hypotéka a tak. 

A taky plánování dovolený. Hory. Ne moc velký hory, ale hory to jsou. Krkonoše. Bude tam sníh a Karel se bude moc sklouznout na prkně. Jasně, že bere svoji krásnou ženu a čerstvě pětiletýho synátora. Koupil mu k narozeninám malý snowboard. Karel se těší, jak si to tam spolu všichni užijou a jak malýho naučí jízdě na prkně.

To snad není možný! U večeře na chatě si Karel všímá, že ob dva stoly dál sedí Jáchym, který vypadá o dost jinak, než si ho pamatoval. Působil daleko spokojeněji, upraveněji. Něco bylo hodně jinak. A až pak si všimnul, že tam je se ženou a s podobně starým dítětem jako je to jeho. Jak to, že nevěděl, že má Jáchym taky děcko? 

“Seš to ty?!” “Čau, co tady děláš?” Bylo překvapivý, jak se ti dva rádi viděli. Netrvalo dlouho a už obě rodiny večeřeli u jednoho stolu. Báječně se spolu bavili. Později ženy a děti odešly spát. Jáchym a Karel zůstali sami. “Co se s tebou vlastně stalo? Neuraž se, ale působíš úplně jinak, než když jsme se viděli naposled. Říkám si, že to může být horama, ale nebudou v tom jenom hory. Co je to za věc?” Optal se Karel Jáchyma. Jáchym se naklonil přes stůl: “Povím ti to, ale mám jednu podmínku. Nebudeš se mi smát.” “Nebudu.” Přísahal vítězoslavně Karel a udělal gesto jako Havel.  [Jes ent] mozek

A tak Jáchym vyprávěl Karlovi o tom, jak byl odejit z práce. To se Karel nedivil. Jak byl bez práce. Jak na něj všechno padalo. Jak byl zarostlej. Jak mu pomalu došly prachy. Jak s ním nebylo možný vydržet, a tak to jeho žena nevydržela.To už se Karel divil, kam až to nechal Jáchym zajít. 

Jednoho dne se Jáchym rozhodl, že to takhle nejde. Začal malýma změnama. Oholil se. Nechal se ostříhat. Poslal několika firmám životopis a netrvalo dlouho a byl přijat do jedné vývojářské firmy. 

Dál Jáchym vyprávěl něco, čemu Karel moc nerozuměl. Bylo to celý zvláštní. Ale zdá se, že Jáchymovo rozhodnutí na začátku a tohle mohlo za to, že teď Jáchym nejen vypadá, ale dokonce je spokojenej. 

Do Jáchyma jakoby vjela nová síla, přestože bylo půl druhé ráno a už to vypadalo, že půjdou spát. Začal vyprávět tak energeticky, že Karel byl během chvíle také odpočatý. 

Jáchym mluvil o něčem, čemu říká [Jes ent] mozek. Měl prý [Nou] mozek, ale teď už má ten druhej. Karel se ho optal, jak vypadal ten první, ten [Nou] mozek? “Vzpomínáš si na naše porady? Tak to je [Nou] mozek.” “Ale co je pak ten [Jes ent] mozek?” Ptal se Karel. “Projevuje se takhle.” Zazářili oči Jáchymovi. “Baví tě komunikace s ostatníma lidma. Víš, jak se k nim připojit. Umíš naslouchat. Opravdu naslouchat. Nejen ušima, ale i celým tělem. Máš nápady k řešení těžkých problémů. A kamaráde, najednou jde spolupracovat. Věci s lidma tvoříš a nejde ti o to bejt dobrej nebo o nějaké tvoje postavení - ego, ale užít si tu jízdu na něco spolu přijít. Trochu víc riskuju. Chápej to tak, že se neberu tolik vážně a víc si v životě hraju. A hlavně se víc směju. Jo, a taky jsem daleko víc tady a teď. Jasně, že občas vzpomínám nebo plánuju a myslím na budoucnost, ale přece jen si všímám, jak se často ladím na sebe teď a tady. Co potřebuju teď a co asi potřebujou lidi okolo mě. A ty potřebuješ ještě něco k pití. Je to tak?” Bylo to tak. Karel Jáchyma poslouchal s otevřenou pusou. Vlastně potřeboval vodu. Další hodina uplynula jakoby nic a Karel se stále cítil svěží. Po té, co mu přinesli vodu a napil se, poprosil, aby Jáchym pokračoval. “A co je nejlepší, že se nebojím chyb. Prostě chyba je něco, čeho když si všimnu, tak vím, že se můžu posunout. Zkrátka hledat jiný způsoby řešení. Je to tak osvobozující pocit. Cítím se jak superhrdina. Jen moje supervlastnost je něco jako kontakt se sebou. Uvědomuju si svoje tělo. To pro mě je nový. Pořád jsem to vnímal jako nosič pro hlavu. Jsou lidi, co říkají, že všechno je v hlavě. A já říkám, že všechno je nejen v hlavě, ale i v těle. To ti je moudrá věcička, to tělo. A taky jsem v kontaktu s ostatními lidmi. Moje superpower je komunikace. Nevím, jestli se to dá popsat.” “Myslím, že ti rozumím.” Řekl Karel a jedním dechem se optal, jak jsi toho dosáhl? 

Na to Jáchym odpověděl, že už je opravdu nutné jít spát, protože oba zítra čeká lyžování a starost o děti. V tom měl pravdu. Dohodli se, že se zítra zase potkají. 

Jak dosáhnout [Jes ent] mozku?   

Celej den byl Karel myšlenkama u nočního rozhovoru. Bylo zvláštní, že měl pocit, že mu spánek skoro nechyběl. Dokonce i jeho žena mu řekla, že je mu s ním nějak líp, než jindy. Ne, že by to jindy bylo špatný, ale dneska je to ještě nějaký jiný. Lepší. “Zdá se, že Jáchym na tebe má dobrej vliv.” Usmála se a rozjela se po sjezdovce dolů. Jejich malej hned za ní. Karel se ještě podíval do slunce, nadechl se. “Jo, jo.” Řekl si sám pro sebe a spustil se po sjezdovce taky. Byla to jízda. Nejen tady na sněhu, ale i včera v noci. A dneska se dozví víc. Už se nemohl dočkat, až večer uspí kluka a sejde se s Jáchymem. 

Karel večer Jáchyma ani nepozdravil a hned na něj: “Chci taky ten tvůj [Jes ent] mozek. Co pro to musím udělat? Cos proto udělal ty?” “Ne tak zhurta, starej brachu.” Smál se Jáchym. “Začalo to v nový práci. Vedení řešilo, že nám úplně neklape komunikace a spousta projektu zahučí, protože lidi nejsou schopný spolupracovat. Objednali nám teambuilding. Protočil jsem oči, protože takových věcí jsem zažil spousty a nikdy to k ničemu nevedlo. Znáš to, někam se jede, tam se jako mají ty lidi rádi, aby až se vrátěj, tak bylo všechno jako před tím. Je to jen drahý a otravuje to.” “A to je jako ono? Ne, ne.” Smál se Karel. “Počkej si.” Smál se s ním Jáchym. “Opravdu jsme vyjeli na dva dny pryč z města. Na chalupě nás už čekali lektoři. Ale to byl jinej týpek, než takový ty nažehlený lektoři. A pěkná lektorka. Poměrně zhurta jsme se do toho pustili. Mapování, jak jsme na tom s komunikací. Kde to drhne. Co máme za předsudky atd atd. Co bychom potřebovali k tomu, aby to šlo líp.” “To zní děsivě.” Zvedá se obočí Karlovi. “Kamaráde, oni používali takový hry a vlastně jsme tím propluli ani nevím jak. Jen pak ten tým spolu začal o kousek líp dělat. Žádnej zázrak. Ale udržitelná změna k lepšímu. Za mě navíc skvěle strávenej čas. Ale to rozhodně není všechno. Tam jsme se dozvěděli o [Jes ent] mozku a o tom, že je možné ho vycvičit. Ty hry a tohle všechno se jmenuje aplikovaná improvizace. A to je moje cesta k [Jes ent] mozku. Totiž [Jes ent] mozek je, a teď se kamaráde podrž, protože příjde definice, multidisciplinární rozvoj, který se učí v rámci divadelní improvizace po celém světě. No, a když vezmeš důležitý věci pro rozvoj týmu a člověka a firem z divadelní improvizace a aplikuješ je tímhle způsobem, tak se tomu říká aplikovaná improvizace. Není z tebe herec, ale máš  [Jes ent] mozek. Teď máme jednou týdně dvě hodiny ve firmě tréninku aplikovaný improvizace. Divný, co?” “To je teda úlet. To jste jediný na světě, co tohle používá, ne?” Nevěřícně kroutil hlavou Karel. “Kdepak. Jakákoliv velká a úspěšná firma ve světě to jede.” “Google?” “Jo.” “Apple?” “Taky. Tam, kde potřebujou dobrou spolupráci, potřebují inovovat, bejt kreativní a myslí na svoje lidi, tak tam jo.”

O rok později

Ve stejnou dobu, na stejném místě. Jen s maličko staršíma dětma se Karel a Jáchym potkali. Karel se hned Jáchymovi chlubil, že v jejich firmě už to taky jedou a že je ve svým životě spokojenější a v práci ho to baví.   

Autor: Tomáš Jireček aka Sir

chevron-down